Řád Fénixe

Anděl seděl na schodech před dveřmi a kartáčoval si boty, v kterých se měl na druhý den vydat do práce. Z domu slyšel, jak se ozývá rádio a Člověkův zpěv. Položil boty i s kartáčem vedle sebe a vstoupil do světnice.
"Pořád si s tím rádiem zpíváš. Proč?" chtěl pochopit.
"Víš, tady na Zemi mají písničky obrovskou moc. Můžeš pomocí jich vyznat veškeré pocity. Můžeš si je zpívat sám pro sebe, můžeš si je zpívat jen tak, když máš dobrou náladu, můžeš je zpívat někomu," vysvětlil Anděli Člověk.
"Co jsem tu na Zemi, všiml jsem si, že zpíváš téměř pořád. Zpíváš sám sobě nebo někomu?"
Tahle otázka člověka zaskočila.
"Já vlastně sám nevím," zamyslel se. "Zpívám, protože mě to baví. Líbí se mi texty, nacházím se v nich. Možná tak trochu doufám, že jednou kolem našeho domu projde někdo, koho zaujme, ani ne tak můj zpěv, jako ten text, který zpívám. Sním o tom, že jednou ho nebudu zpívat v prázdném domě, když teď nepočítám Tebe," podíval se na Anděla omluvně. Toho to ale nerozházelo.
"Zkoušel jsi už někdy s rádiem nezpívat?" zeptal se Člověka. "Ikdyž znáš text slovo od slova, víš přesně, kde se jaký tón nachází, zkoušel jsi někdy prostě jen polouchat?"
"Ne, to jsem nikdy nezkoušel," řekl Člověk zaraženě.
"Zkus to někdy. Pusť si písničku se svým oblíbeným textem, sedni si, zavři oči a jen poslouchej. Nezpívej si, jen poslouchej. A představuj si, že to někdo zpívá pro Tebe. Jen pro Tebe a pro nikoho jiného. Jsem tu jen pár dní, ale vidím, že jsi ochotný se pro každého rozkrájet. Vynakládáš spoustu síly na to, abys udržel jiné lidi při naději a radosti, ale zapomínáš na sebe. Ubírá Ti to energii a sílu. Zastav se na chvilku. Pusť si svojí oblíbenou písničku. Nezpívej pro svět, nech svět, aby zpíval pro Tebe. Odpočiň si. Naber sílu. Víc teď pro sebe ani pro okolní svět udělat nemůžeš."